Druhá šance

18. prosince 2011 v 8:00 | Kleopatra |  T.light
XXII. kapitola T.light

Vykročila jsem spolu s Filipem směrem k mladíkovi. Teď nás dělilo jen několik metrů.
"Nadechni se."
Vytřešti oči, ale ani se nepohnul.
"Nadechni se." Filip zopakoval svůj požadavek důrazněji. Žádná reakce.
"Nadechni se!" Tentokrát moje slova podpořil Jasper, který k němu přistoupil a zkroutil mu ruku, až se na ní objevili praskliny. Mladík se zhluboka nadechl a přesně ve chvíli, kdy ho můj pach zasáhl, přivřel bolestně oči a byl by i trhnul hlavou, kdyby mu nehrozilo, že mu upadne.


"Tak tohle a bude to i tisíckrát horší. Bude to bolet a jediná chyba bude znamenat konec. Nebo to můžeme ukončit bezbolestně teď." Filipova ledová slova, kamenný výraz a jeho ruka na mém lokti.
"Já chci žít." Bylo to zašeptané sípavým hlasem. Podíval se na mě prosebným pohledem.
"Nemusíš to dělat, můžeme to skončit, hned." Nenáviděla jsem slova, která mi vycházela z úst.
"Chci žít." Touha žít v něm zvítězila a jeho pohled byl naléhavý. Chtěl žít a my měli v rukou tu šanci umožnit mu to.
"Zkusíme to, ale pamatuj si. Jedna chyba a ...!" Filip pokynul věznitelům a ti o pár milimetrů povolili svá sevření. Já už chtěla vědět jen jedno.
"Jak se jmenuješ?"
"Nathan."
Naložili ho do auta k Volturiovým. Jasper se k nim mlčky připojil, jen ještě předtím než nasedl, na mě vrhl pohled, který jasně říkal, že s tím nesouhlasí. Rozjeli jsme se. Seděla jsem na sedadle vedle Alice a uvědomila si, že ona celou doby mlčela. "Alice..."
"Já nevím proč, je to zvláštní, prostě jsem neměla důvod něco říkat, tak jsem mlčela."
"Dobře, jak myslíš."
Vytočila jsem číslo na Helgu. "Ano? Tady Agnes. Omlouvám se, že volám takhle pozdě večer, ale potřebovala bych se domluvit, zda u sebe můžete nechat Helenku ještě o několik dní déle. --- Ano, ještě minimálně týden. --- Dobře, tak jsme domluvené, děkuji. --- Pozdravujte malou. Nashledanou a dobrou noc."
Bojovala jsem se spánkem, teď jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, co právě dělám a uvědomila si, že dělám přesně ty samé věci, které jsem vyčítala v duchu svým adoptivním rodičům. Když jsem se ohlédla zpět za svým dosavadním životem, nebylo v něm nic, než na první pohled bláznivá rozhodnutí provedená čistým rozumem. Život plný paradoxů.
Zatímco doufám, že když Edward Izabellu opustil, že se vzpamatuje a začne žít jako dřív, mezi svými, sama žiji už několik let v manželství s upírem a život bez něj si už dokážu představit jen stěží. Často jsem v duchu vyčítala svým rodičům, že to byli zrovna oni, kdo mě nalezl, nechal si mě a připravil mě tak o většinu dětství i dospívání. Zpětně si uvědomuji všechna ta omezení, které jsem nutně musel dodržovat, aby naše soužití bylo více méně bezproblémové.
Už jen třeba to, že mě Emmett od jisté doby škádlíval, že svoje výlety do hor za medvědy si musí plánovat každý měsíc, vždy na stejnou dobu. Jak jsem jednou na začátku puberty jen na několik málo okamžiků zauvažovala nad tím, že bych zkusila kouřit a následovala dlouhá přednáška od Carlisla na téma škodlivosti kouření. Nebo když jsem se chtěla naučit vařit a omylem se řízla do prstu. Jasper potom do kuchyně nechodil ještě celý měsíc. Pravidelné stěhování se přesně ve chvíli, kdy jsem si konečně našla nové přátele. Obavy z jakéhokoliv zranění, škrábnutí, upadnutí. Soužití lidí a upírů není přirozené, říkala jsem tenkrát a myslím si to dodnes.
Přestože tohle všechno vím a zažila jsem to na vlastní kůži, přesto si dnes hraji na mámu pro tří a půlletou holčičku Helen Charlottu. Ví, že její tatínek se na sluníčku třpytí a že to nesmí říct ostatním. Taky, že je ledový a tvrdý a že její "příbuzní" jsou velmi podobní. Taky ví, že musí hned říct, když se jí něco stane.
Nikdy jsem jí neslyšela říct ne na sebemenší uložené omezení. Možná právě proto, že se v ní tak vidím, jsem se rozhodla jít dál. Vychovávat ji a jednoho dne, stejně jako rodiče pustili mě, ji pustit a doufat, že bude mít více štěstí a více rozumu než já a neskončí v tvrdé, kamenné náruči.
Teď jsem na cestě domů a v autě za námi sedí mladý, sotva patnáctiletý novorozený upír lačný po krvi. Chtěla jsem mu dát šanci a tak jsem přemluvila svého manžela, pro kterého je už i současný život se mnou téměř na hranici únosnosti, aby to s ním zkusil. Chci zkusit, zda dokážu nejen darovat druhou šanci, ale i umožnit, aby byla využita. Zkouším své možnosti. V této záležitosti ale nejsem nic jiného, než jen pokusná návnada, ta na kom se bude zkoušet, jak daleko jsme pokročili. Přestože si to v hloubi duše tolik přeji, Nathaniel nikdy nebude mým synem. Nathaniel byl vytvořen k zabíjení, k ukojení vášně a já jsem pro něj místo toho připravila spalující bolest a nesnesitelnou touhu, kterou bude muset každou minutu překonávat. Připravila jsem mu utrpení, ze kterého vede jen jedna cesta. Buď se podřídí, nebo přestane existovat.
Ptala jsem se sama sebe, zda na tohle mám právo. Mám právo nutit bytost překonávat podstatu vlastní existence? Možná by bytosti stvořené k zabíjení opravdu měli jen bez svědomí zabíjet a křehkým lidem by se měla zježit kůže na zátylku, jen když se ty krvelačné bestie přiblíží. Možná by to bylo přirozenější. Možná by to bylo lepší.
Cesta zpět se mi zdála kratší, věnovala jsem se vlastním myšlenkám o minulosti a budoucnosti. K současnosti jsem se vrátila, až když jsem slyšela Filipa, jak hovoří s Alexem.
"Ano, jistě že bude Volterra lepší. --- Naprostou s tebou souhlasím, Alexi. --- Ne, je to v pořádku."
"Co je v pořádku?" Otočila jsem k němu svoje unavené oči.
" Alex vezme toho novorozeného do Volterry, poskytnou mu tak alespoň základy, navíc bude dobré, když kolem něj bude víc osob, než z něj vyprchá novorozenecká síla a nerozvážnost."
"Jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Z hlediska síly určitě ano, ale co potrava? Nechají ho hladovět?" Nebo ho hladovět nenechají a ukážou mu, jak se loví beze svědků a bez zbytečné pozornosti...
Filip se ke mě otočil a přestože v okolí nebyla žádná lampa, něco způsobilo, že mu oči plály. "Jsi si ty jistá, že víš, co děláš?"
Zabolelo to, víc než jsem si myslela. Pevně jsem stiskla rty a zavřela oči, možná abych prostě nemusela vidět realitu bytí. "Promiň, máš pravdu." Před realitou nepomůže jen zavřít oči. Musíte jí čelit, den za dnem, minutu za minutou. Snažila jsem se a ve většině případů jsem byla opravdu dobrá, pokud šlo o život v kruté realitě našich nevšedních dní, ale i tak... Čím déle jsem žila v tomto prapodivném svazku, tím více jsem si musela připomínat, že jsem jiná. Nešlo to ignorovat, bylo to tam. Bylo zvláštní, že na začátku našeho vztahu tohle nepředstavovalo skoro žádný problém - naše rozdílné podstaty nás spojovaly. Oproti tomu teď, to bylo to, co determinovalo téměř všechno naše chování.
Nebylo těžké si připustit, že jsem jiná než on, mnohem horší bylo uvědomit si, že nechcete být jako on.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama