Březen 2011

Naučit se žít

30. března 2011 v 8:00 | Kleopatra |  Úvahy
Sedím a poslouchám jak se hádají. Zase. Je mi to jedno. E. by se už konečně měla naučit přestat se přetěžovat, říct si o pomoc. Neudělá to. A já ji chápu. Najít v sobě sílu říct dost. Mě to trvalo skoro dvacet let. Dvacet let. V duchu jí vybízím - pojď a řekni si o pomoc. Nepřijde. Vím to. Žije myšlenkou, že nejlepší je to, co si člověk udělá sám. Souhlasím. Přemýšlím, k čemu je dobré pochopit, že to nemusíte. Naučit se svěřit věci druhému. Nepřehánět to. Žít. Trvalo mi dvacet let než jsem se naučila žít. Nedá se to naučit zvenčí. Každý si na to musí přijít sám. Spadnou, na hubu. Zvednout se. Několikrát. A potom prozřít. Dost! Takhle už to nechci! Potom to půjde. Ustoupíte životní energii. Élan vital. Chci jí pomoct, i když vím, že je to zbytečné. Musí si na to přijít sama. Je mi to jedno. Ať se hádají. Já se přizpůsobím. Ale jí mi je líto.

"Zabils."

25. března 2011 v 8:00 | Kleopatra |  Psáno do šuplíčku
Kdo jsi, že soudíš druhé? Kdo jsi, že říkáš co se má a co ne? Kdo jsi? Vidíš snad do duše druhého? Vidíš tam? A co tam vidíš? Nenávist? Bolest? Žal? Strach? Pobouření? Odpor? Hněv? Lásku? Nevidíš... A když říkáš, že vidíš, tak lžeš. Motiv je psychologická pojem. Říká nám proč. Poznej, proč to udělal. Neobhajuji, ale také nesoudím. Neodvažuji se soudit. Kdo bude jednou soudit mě? Errare humanum est. Chybovat je lidské. Na popravišti. Kdo jsi, že rozhoduješ o životě druhých? Kdo jsi, že žádáš život? Dal jsi ho snad, že ho vymáháš zpět? Jak bude tobě na lavici obžalovaných. Sedíš a posloucháš, jak ti plánují smrt. Kdo rozhoduje o vině či nevině, nechť sám jsi bez viny. Nikdy se nezbavíš naučení "Zabils". Jednou, dvakrát, pětkrát, tisíckrát. Trestáš jiné, že zabili a co děláš ty? Zabíjíš. Mstíš se. Ukájíš své id. Zabiješ-li, sám jsi zvíře.

Útěk

22. března 2011 v 8:00 | Kleopatra |  Úvahy
Utíkám po chodníku. Dál. Pryč. Vbíhám do kruhů světla pouličních lamp a zase z nich vybíhám. Srdce mi tluče, ale ne tak, jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudi. Hučí mi v uších. Podpatky bot klapají po chodníku. Klap. Klap. Klap. Není to běh, je to rychlá chůze, ale v mysli běžím. Utíkám sama před sebou. Dál. Pryč. Nemyslím na nic jiného než jak se dostat pryč. Dál od vlastních myšlenek. Dál sama od sebe. Nevnímám nic jiného, než světla lamp. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Moje touha uniknout mě žene stále vpřed. Myslím si, že pokud tam doběhnu, uteču před svými myšlenkami. Myslím si, že se mi uleví. Kdyby to tak bylo, bála bych se vrátit. Věděla bych, že když se vrátím, že na mě čekají. Ale já se vrátila. Sama od sebe. Mohla jsem zůstat. Mohla jsem zůstat na delší čas. Ale já se vrátila. Trvalo mi 23 minut než jsem si uvědomila, jak je moje počínání nesmyslné. Utíkat sama před sebou. Vracím se zpět. Neběžím. Jdu a on mě doprovází. Netíží mě myšlenky. Ty myšlenky, které jsem tak usilovně odháněla, jsem konečně přijala za své. Jsou mojí součástí. Před tím se utéct nedá.

Vztahy

2. března 2011 v 8:00 | Kleopatra |  Citáty
Muž slyší, ale neposlouchá, ženy mluví, aniž dokoliv řeknou.

Ženě stačí poznat jediného muže, aby rozumněla všem. Muž může znát všechny ženy, ale nerozumí ani jedné.

Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.

Nejbolestnější je vedle někoho sedět, jan tak se ho letmo dotýkat, plakat pro něj po nocích a vědět, že ho nikdy nemůžete mít.

Žena je jo citlivé váhy: jen malounko se jí dotkneš a již je jzaýček v pohybu.