Září 2010

Imre Kertész: Člověk bez osudu

29. září 2010 v 8:00 | Kleopatra |  Knihy
Imre Ketész: Člověk bez osudu
Existuje mnoho knížek napsaných o hrůze koncentračních táborů druhé světové války, mezi nejznámnějšími můžeme určitě jmenovat Deník Anny Frankové, Sophiina volba aj. Žádnou z těchto knih jsem nikdy nečetla, nejdříve jsem na to byla moc mladá, potom mi to přišlo moc morbidní a v současné době jsem se k nim ještě nedopracovala. Jediná kniha, kterou jsem kdy četla, je knížka maďarského autora Imre Kertésze: Člověk bez osudu.

Nejhroznější na tom je, když si uvědomíte, že to není smyšlený příběh, ale skutečný autorův život. Jako patnáctiletý Žid byl transportován do jednoho z "pracovních táborů" pro Židy a zbytek války potom strávil v Osvětimi II. Březince, Zeitzu a Buchenwaldu.

Příběh je vyprávěn jako by autor stál za sklem a svůj vlastní život pozoroval bez emocí, s odstupem. Pravděpodobně je to jediná možnost, jak se i po těch letech nezbláznit, zkrátka odsunout tyto věci alespoň do podvědomí.

Je tu jen málo momentů, kdy se na povrch a mezi řádky dostanou pocity, ale jedním z těch momentů je závěr knihy. Imre, teď už sedmnáctiletý, se vrací do rodné Budapešti a potkává se zde s novinářem, který mu vysvětluje, že je na něm, aby celému světu řekl, jaké hrůzy přežil, co je to za nelidskost apod. a Irme si v duchu říká, že by mu radši vyprávěl o těch chvílích štěstí v koncentračním táboře

Nikdo nemůže pochopit člověka poznamenaného něčím takovým, jako je pobyt v koncentračním táboře, ale když si přečtete co prožil, tak závěrečnou větu o štěstí v koncentráku alespoň částečně pochopíte. I v koncentráku bylo štěstí, protože i tam byli lidé.

Jen těžko lze popsat, co v knize opravdu je a jak na mě zapůsobila. Doporučuji všem, kdo chtějí získat obraz osudu Židů za druhé světové války, jen pozor, je to četba psychicky náročná.

Čekání

25. září 2010 v 8:00 | Kleopatra |  Psáno do šuplíčku
Vzduch nad rozpálenou cestou se tetelí horkem. Srdce mi buší, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi, kde jsou? Ztěžka dýchám a snažím se uklidnit, ale při pohledu na dým stoupající ze spáleniště za lesem se mi rozklepou kolena.

Křečovitě svírám za ruku svou dcerku a obě společně čekáme. V hlavě se mi promítají obrazy z minulého léta, tenkrát, v ten osudný den bylo hezky, vzduch voněl sušícím se senem a já si hrála se svojí dcerkou na dvoře, tenkrát se objevil ve vratech, oči upřené kamsi do dáli. "Musím jít."

I teď ta vzpomínka zabolela, možná o to víc, že před rokem jsem ještě doufala, věřila, prosila a nevzdávala se, ale teď, rok uplynul a já tu na něj čekám zlomená, ztrhaná a bolestně shrbená, jako by uplynulý čas udnesl s sebou i všechnu moji životní sílu.

Proč? Proč když se páni bijí, odnesou to ti, kterých se to nejméně týká? Proč... Nedokážu ani spočítat kolikrát jsem musela své maličké zodpovídat otázku "Kde je táta?". Co říct dítěti, které na světě ještě mnoho nepoznalo a nezažilo? Co má matky říct? "On se vrátí."

Stisk její drobné ručky mě vrací do přítomnosti. "Mami, podívej!" Tam za lesem, v dálce, průvod, procesí, zástup. "Vojáci," vydechnu tiše. Blíží se k nám, pomalu, někteří se opírají o berle, jiným oko zakrývá páska. Snažím se ho najít, copak tu není?! Vždyť přeci psal, že přijede!

Průvod nás míjí, hledím do očí vojáků a i když to nemá co dělat s jejich očima, jsou slepí, slepí tak, jak jen může vidoucí člověk být.

"Kde je? Kde je?" Pohled jednoho z raněných mi dává za pravdu. Není. Už nené...

Vzduch nad rozpálenou silnicí se tetelí horkem. Kolem vesnice kráčí pohřební průvod. "Bláznivá byla, bláznivá." "Chudák dítě." Nese se davem. Na konci průvodů klopýtá malá holčička, otáčí hlavu na všechny strany a ptá se: "Kde je máma?"

B-O-O-K

20. září 2010 v 8:00 | z anglického časopisu Punch |  Vtipné
Prastarý systém záznamu informací nazvaném anglicky BOOK (Buil-in Orderly Organised Knowledge tj. vestavěné a promyšlené organizování vědomostí).

Systém se skládá z větčího počtu seřazených listů papíru, z nichž každý poskytuje uživateli sled informací v podobě znaků, které lze vnímat přímo zrakem a zaznamenat v mozku. Po záznamu jedné stránky stačí pouhý pohyb prstu, jimž se list obrátí a zaznamená se informace z další stránky.

Systém nevyžaduje žádnou údržbu a obejde se bez baterií a drátů, protože energii potřebnou k jeho provozu dodává přímo mozek uživatele díky geniálnímu zařízení patentovanému samotným vynálezcem.  Pokud se tento systém osvědčí i nadále, všechny elektronické hříčky budou zralé do sběru.

Vydra

16. září 2010 v 8:00 | Kleopatra |  Fotografie
Vydra



Recept na domácí pivo

10. září 2010 v 8:00 | Kleopatra |  Informace všeho druhu
pivo
Tento recept pochází z pivovarnického muzea v Kašperských horách. Osobně jsem ho nezkoušela a tak pití piva uvařeného dle tohoto receptu je na vlastní nebezpečí.

RECEPT NA DOMÁCÍ PIVO

8 litrů vody
2 dkg chmele
10 dkg melty
Společně nechat vařit 25 minut.

Přidat 25 dkg cukru a vařit ještě tři čtvrtě hodiny. Po vychladnutí přidáme 2 dkg kvasnic, pivo se za dva dny vykvasí. Potom sebereme z povrchu kvasnice a vespod je čisté pivo.

Dobrou chuť.

Na náměstí v Sušici

8. září 2010 v 8:00 | Kleopatra |  Fotografie
Na náměstí v Sušici

Hradní ovce

5. září 2010 v 8:00 | Kleopatra |  Fotografie
hradní ovečka

Hrad Kašperk

2. září 2010 v 8:00 | Kleopatra |  Fotografie
hrad Kašperk
Hrad Kašperk nechal v roce 1356 vystavět český král a římský císař Karel IV. na sklanatém výběžku hory Žďanova. Úkolem hradu byla ostraha zemské hranice, ochrana zlatonosných dolů v oblasti Kašperských hor a zajištění bezpečného provozu na Zlaté stezce.

Hrad Kašperk je se svou výškou 886 m nad mořem nejvýše položeným královským hradem v Čechách a je taktéž zajímavý pro své prostorové uspořádání: dvě obytné věže mezi sebou svírají hradní palác a vnitřní stavba se nedotýká obvodového opevnění. Hradu se vyhnuy pozdější slohově odlišné stavební úpravy a do dnešních dnů se tak zachoval v původní podobě.