Srpen 2009

Napsat knihu je těžké, ale ani přečíst ji není lehké.

31. srpna 2009 v 19:00 | Eliška * |  Úvahy
Jak začít psát úplně novou stránku? Čím popsat ten bělostný papír, který čeká na slova?
Většinou každý v sobě má kousek spisovatele, ale ne všichni mu umožní se projevit. Někdo si píše doma deníček, jiný publikuje na internetu své myšlenky, a někdo třetí třeba píše rád do novin. Také je ale kategorie lidí, kterým je literatura naprosto cizí a nijak je neláká.
Kniha? Co to je? To, co nám nutí ve škole jako povinnou četbu?
Ne, dokonce už ani ve školách se dnes nemůže příliš dbát na to, aby děti četly. Nároky bylo nutné snížit. Nebaví tě to? Nevadí, uplatníš se v něčem jiném. Ale copak to jde, žít ve světě, kde by nebyly žádné knihy?


Knihy jsou totiž nenahraditelné i ve věku internetu. A přece byly doby, kdy vzdělání bylo možné najít pouze v nich… Už od dob, kdy knihy byly psány pouze ručně a šířily se opisy, a vlastnit je znamenalo mít velkou vzácnost. Jak je vše v dějinách provázané! Jen ti nejbohatší mohli vlastnit knihy a proto oni bývali ti nejvzdělanější. Knihy se soustřeďovaly zejména v klášterech - a kláštery byly centry vzdělanosti a kultury po dlouhá staletí. I když později knihtisk umožnil rozšíření knih mezi širší vrstvy obyvatelstva, stále ještě byly vzácné.
V knihách je skryto poznání a zkušenosti celých generací… Pro toho, kdo četbu miluje, je to velký dar, neboť jen tak mimochodem vstřebává poznatky z různých oborů. Vášniví čtenáři nemívají nikdy problém ani s pravopisem, ani s větnou stavbou, ani s vybraným a kultivovaným vyjadřováním.
Kdo rád čte historické knihy a literaturu faktu, nemá problém s dějepisem - ta hrozná staletí, letopočty, bitvy, významné historické postavy - vše se mu postupně v mysli poskládá jako kaleidoskop do krásného a zcela jasného obrazu.

Předsudky? Fuj!

30. srpna 2009 v 19:31 | Kleopatra |  Úvahy
Předsudky, jedna z věcí, které mě hodně moc štvou.

Každý člověk má své předsudky, někdo nedokáže otevřeně mluvit o sexu, někdo nemá rád lidi s jinou barvou pleti, někdo si myslí, že každý chlap co má růžové tričko je gay.

I když to říkám já sama, řekla bych, že všech těchto "běžných" předsudků jsem se zbavila. Je mi jedno jakou barvu pleti má ten či onen, chlap s růžovým tričkem není vždy gay a sex k životu zkrátka patří. Na druhou stranu, jsou věci, kde mě stále ještě občas něco překvapí.
Například při pohledu na obarvenou blondýnu s piercingem v nose si stále ještě v polovině případů pomyslím, proboha co je to za barbínu?! Přestože jsem sama potkala několik takových lidí, kteří byli v pohodě. Nebo moje velmi vytrvalá averze vůči diskotékám. Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že tam chodí jen blázni,opilci a vymaštění diskofilové a mě že tam nikdo nikdy nedostane. A ejhle, najednou jsem zjistila, že většina těch lidí je fajn, milá a pokud něco potřebujete, žádný problém, že na tu hudbu se dá tancovat a že panák u baru není tragédie.

Takových a dalších případů je víc než dost. Pokaždé mě něco překvapí, na druhou stranu jsem se už naučila nechávat si své předsudky pro sebe. Teď už vždycky počkám jak se věc vyvrbí, než abych ji odsoudila předem.

Pokud Vám tedy někdo začne vykládat nějaký z jeho strany ničím konkrétním nepodložené předsudky, řekněte mu na to: "No a co?"

Konec prázdnin

28. srpna 2009 v 8:23 | Meni * |  Básně
Konec prázdnin se blíží,
škola se po studentech ohlíží.
Zůstanou nám jen vzpomínky,
učitelé budou mít připomínky,
že si nepřejí být rušeni
při hodinách češtiny
i ostatních předmětů,
však brzy zase nastane čas - čas výletů.

On a já

26. srpna 2009 v 8:25 | Kleopatra a on |  Básně
V srdci s tíží,
do nebes vzhlíží,
hledajíc útěchu
a nebo potěchu?

Prázdnota v srdci,
plačící v noci,
sní o naději,
která nepřichází,
stále něco schází.

Hledajíc na věky,
beze vší útěchy,
trním bos kráčí,
osud se mračí.

Však usměj se jen,
co život to sen.

Noční můra snad,
nebo mrtvoly chlad?
Za nic nestojí svět,
kéž bych život vzal zpět.

Proč smutnit teď
a neletět k oblakům vzhůru,
až k nebeskému kůru...

Pak se ze sna probudit,
zas smutek jen mít,
falešnou naději.
Nikoho však nenutit,
jeho krev prolít,
každý máme naději.

Jaký smysl má,
cos právě napsala?
Nebos snad dozrála?

Sladké jablíčko dozrálé,
však časem zas uhnije.
Až budu stará, svraštělá,
nechci si vyčítat jediný den,
kdy jsem nic nedělala,
nechodila ven.

Jaká to změna,
u pusy pěna,
Terezka nová,
změní se znova.

Já jsem tak vzteklá,
jak ryba leklá.

Hezká to vize,
že budeš taková,
přijde však krize,
uvidíš, jak se zachová.

Viděl už tolikrát,
nesmyslný tvůj zkrat.

Nevěřil, nechápal,
v temnotě mojí duše tápal.

Však jednoho dne asi,
já narovnám si vlasy,
abych potom byla,
jak nějaká víla.

To však stalo se,
naděje byla zdálo se,
konec však přišel,
měsíc zas vyšel.

Nové známosti,
nové starosti,
však i radosti.

Já nebudu Ti namlouvat,
já nechci už tě přemlouvat,
jsem pořád ta stará známá,
tohle jsou jen zdání klamná.

Tys předtím neviděl,
já vidět nechtěla,
co život přichystal,
pro mýho anděla.

Už doufám nebude mě trápit,
že neumím některý věci vrátit.

Život jde dál,
osud náš král,
tak přestaň se ohlížet,
začni se rozhlížet.


epilog:

Desátá hodina již téměř odbila,
lampička na stole stále však svítila.
Špatné to znamení,
co s toho pramení?
Dobrou noc přeju ti,
v andělské peruti.


Já a on

25. srpna 2009 v 8:02 | Kleopatra a on |  Básně
Nemám nápad, abych Tě rozesmála,
chceš být sám,
já to fakt nepoznám,
chceš být sám?!

Do snů svých zván,
nikým nenapadán.

Snad chtěla bych říct,
že chci přec jen víc,
jenže já nejsem taková...

Byla jsem bláhová,
chtěla víc,
nedostala nic.
Sedí tu sama,
snad až do rána.

Možná že jsem chtěla víc,
snad svit všech svic,
snad lásku která nebolí,
ale i tohle jednou přebolí.

Samota mě netíží,
zálibně si prohlížím,
jeho úsměv jeho vlasy,
zamilovaná jsem asi.

S úsměvem na tváři,
očka mi zazáří,
s úsměvem šibalským,
vylétnu ke hvězdám.

Tak jako Luna osvětluje Zemi,
budu i já svítit na nebi,
klidně pokračuj, jak chceš,
mě stejně nenajdeš.

Za svitu Luny vzhlížím ke hvězdám,
snad ona mi poví, zda se mu zdám...

Pro Peťuli

24. srpna 2009 v 9:51 | Kleopatra |  Psáno do šuplíčku
pro_Pe_uli.jpg (152 KB)

Kozoroh a láska

23. srpna 2009 v 19:19 | Kleopatra |  Psáno do šuplíčku
Kozoroh miluje hluboce a z celého srdce, ale pro svou uzavřenou povahu to neumí dát patřičně najevo. Nikdy neudělá první krok, ale bude vám vděčný pokud ho uděláte vy. Můžete si být jisti, že pokud Vás odmítne, udělá to tiše, s úctou a nikdo jiný se to nedozví.
Pro Kozorožku je velice těžké být bezstarostnou v milostných záležitostech. Pod její maskou se ale skrývá dost touhy, daleko víc, než si lidé myslí. Bohužel je neskutečná realistka, pro kterou je velice důležitá budoucnost. Pokud ji ale partner miluje, je velice oddaná, vášnivá a milující přítelkyně.

Kozorožka si přeje ctitele, který jí bude mít upřímně rád a ona mu bude jeho lásku a přízeň oplácet stejně. Kozorozi nerozdávají svou náklonost na potkání - musí si být jisti, že je druhý miluje a myslí to vážně.
Kozorožky jsou věrnými přítelkyněmi, nemají sklon k nevěrám. Pro své partnery jsou ochotni udělat cokoliv a vždy je důstojně reprezentují.
Pro vztah obětují cokoliv. Kozorožky jsou ve vztahu úžasné, ale jejich nejvěším problémem je počáteční chlad, který pramení z nedůvěry. Jakmile si ale získáte její důvěru, máte vyhráno.

Nejvhodnějšími partnery jsou Býk nebo Panna.

Kofoláčci

15. srpna 2009 v 8:38 | Meni * |  Kreativita nade vše
Pomůcky: dvě větší kancelářské sponky, vlnu či provázek, bavlnky, papír, knoflíky, jehlu, niť (popřípadně lepidlo)

Návod: Kancelářské sponky narovnáme a poté zahneme, zahnuté části budou sloužit jako ruce a nohy. Vezmeme vlnu či provázek a začneme kancelářské sponky obmotávat (základ těla). Poté si vezmeme bavlnky a opět motáme (oblečení).

Tělo máme, teď ještě hlavičku. Vezmeme kus papíru, zmuchláme ho do koule a poté obmotáme provázkem či vlnou. Na udělanou hlavičku přišijeme (nebo přilepíme) knoflíky jako oči. Udělanou hlavu opět přišijeme nebo přilepíme.

A je hotovo!

Bydlení je hra

14. srpna 2009 v 10:38 | Kleopatra |  Dobrá rada nad zlato
Nevím jestli znáte pořad České televize Bydlení je hra, ale mě se moc líbí. Vysílá se každý čtvrtek v 17.30 na ČT1.

V pořadu je někdo , kdo by rád změnil nějaký prostor ve svém domě/bytě a designéři/architekti, kteří proměnu dostanou za úkol.

Narozdíl od Jak se staví sen, je tohle opravdu reálné, na začátku se zvolí rozpočet, ten se nesmí překročit, někdy je výsledek úplně na tvůrcích pořadu, jindy má majitel požadavky.

Pokud se nestíháte na tento pořad dívat v televizi, zkuste jejich internetové stránky. Díly jsou zde přehledně seřazené dle toho, co se předělává.

Já osobně mám nejradši proměny s designérkou Ivou. Ta totiž dokáže za málo penež vytvořit zázraky.