Umírat v náručí

1. listopadu 2007 v 18:42 | Kleopatra |  Básně
Paprsky podzimního slunce mi dopadají na tvář,
neuhýbám, trpělivě čekám, přijímám slunce zář.

Veselé jiskřičky poskakují v očích mých,
usmívám se na svět,
kolem sebe vidím radost, smích,
snad slyším štěstí zpěv.
Rozzářená stébla trávy, krůpěje rosy na koncích,
vrba se nad potůčkem sklání.
Ta tichá, stará, moudrá vrba,
kolik lidí mluvilo ji do duše,
ona nic neprozradí, je němá,
neublížila by ni mouše.
Usedám pod vrbu s nadějí, že objeví se.
Přichází tiše, jak vánek letní,
dříve než uslyším jeho kroky,
není to sluch, co mi o něm poví,
možná proto, že známe se roky.
Nikdy mě nezradil, nepomlouval,
nikdy mě neschodil, vždycky mě chránil.
Věřím že tohle to, vydrží na věky,
přítel můj pokládá hlavu svou do dlaní, cítím jeho teplý dech,
tep se mi zklidňuje, už žádné vzdechy,
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama