Na rozcestí 1. část

27. listopadu 2007 v 19:04 | Samantha |  Živelný kolotoč II. Hrozba
Alex vlétla do domu jako vichřice. Hlava se jí z toho všeho točila. Připadala si jako první den v tomhle světě. To také musela přijmout plno nových věcí.

Tady je to všechno tak nějak složitější. Rozhodně se cítila šťastnější v tom druhém světě se svými starostmi ohledně toho, jestli má správně nalakované nehty nebo pevný účes.
Šla se najíst do kuchyně, kde našla sedět jen Jiskru. Pohupovala se na židli a něco četla. Alex s úlevným vzdechnutím dosedla na židli naproti Cordy.
,,Co to čteš?"zeptala se bez náznaku zájmu.
,,Jeden časák. Čtu ho už po druhý. Je tu děsná nuda. Kde pořád lítáš?"zakroutila Jiskra hlavou. ,,Mohly bychom někam vyrazit. Můžem vzít i Kastona s někým,"přemýšlela nahlas nadšeným hlasem.
,,Závidím ti tvou veselou náladu a nadšení."
,,Vypadáš, jako bys kousla do citronu. Tak půjdem někam?"ptala se Cordelie stále s nadějí v hlase.
,,Dnes určitě ne. Jsem docela unavená. Asi si půjdu lehnout."
,,Prosím tě, byla jsi venku jen dvě hodiny,"podivila se Jiskra. ,,To v Elementu bylo živěji, co?"
,,Nemluv přede mnou o Elementu, prosím,"řekla Alexandra a zachmuřila se. Hned na to se zvedla a odešla a Cordy nechápala, ve tváři se jí zračil úžas. Co to do ní vjelo?
Alex padla na postel, ale usnout přeci jenom nemohla. Musela na to všechno myslet. "Opravdu Jiskře závidím. Vždycky je tak rozhodná a vždy v dobré náladě. Ale může se jen přetvařovat. Bůh ví, co vlastně cítí. Jednou jedinkrát jsem jí věřila její chování. A to, když brečela kvůli Kastonovi. Ach jo. Co se to vlastně děje? A kdo za mnou ještě přijde? Možná to je jen taková hra. Nejdřív to byl Will, potom Kahn…a kdo bude další? Airy? Nebo snad matka? Ach, promiň, mami. Vím, že nejsem ta, kterou jsi chtěla. Jsem špatná dcera. Ale jestli za mnou ještě někdo přijde, udělá velkou chybu."
A byla to pravda. Čím víc Alex přesvědčovali, tím je neposlouchala a vrátit se nechtěla.
Následujících pár dní se vlastně vůbec nic nedělo. Byly nudné, až to bylo podezřelé. Ve čtvrtek se Jiskra někam ztratila. Alexandra přemýšlela, kam asi mohla jít. Možná za Kastonem. Vlastně už se tu dlouho nestavil. Má mi to být vlastně líto? Ale jistě, je to přece kamarád. Kamarád, opakovala si Alex.
Alex se rozhodla, že půjde ven. Šla jen tak, ani nevnímala okolí.
Když se po nějaké době probrala ze zamyšlení, zjistila, že stojí před svým bývalým domem. Pocity, které se v ní mísily, když se podívala na dům, byly zvláštní, skoro až nepopsatelné. Nevěděla, jestli má brečet nebo se rozčílit. Teprve teď si uvědomila, že její matka vlastně dřív žila s Morténem. Co se asi stalo, když odešla? Vzpomínala si, že než odešla, byla na matku naštvaná. Jak jí to mohla neříct? Nebo Kahn. Nejdřív se doví, že šestnáct let žije s někým, koho považuje za svou matku, i když to její skutečná matka vlastně není, a potom zase zjistí, že její úhlavní nepřítel je její otec. Nakonec ta věštba…Tolik věcí Alex neřekli. Tak ráda by na ně znala odpověď. Mohla, kdyby neodešla k Morténovi. Ale co, může se zeptat i svého otce. Jistě jí odpoví. Jde o to, jestli pravdivě nebo ne…
Mňau, ozvalo se jí najednou u nohou a o kotník se jí otřela kočka. Alex došlo, že je to její kočka. Tedy…asi byla. ,,Kdo se o tebe asi teď stará?"shýbla se k ní Alex a začala ji hladit. Náhle se naproti otevřely dveře a Alexandra jen tak tak stihla použít Zahalení. Pro jistotu ještě zašla za roh domu.
,,Čičí! Kdepak jsi,"volala paní Freemanová. Zdálo se, že Alexandru nezahlédla. Přesto se ale Alexandře zdálo, že se matka na chvíli zadívala se zvláštním výrazem na místo, kde Alex ještě před vteřinou stála.
Kočka se vyhoupla na protější plot a v tom ji paní Freemanová spatřila. ,,Čičičí." ,,No tak, nechoď ještě,"vysílala k ní Alex myšlenky. Nechtěla se s ní ještě rozloučit. Chtěla ji držet a hladit. Její malá přítelkyně.
,,Tak pojď ke mně. Copak tam máš? Nějakou myšku?"řekla matka. Jó, kdyby myšku, pomyslela si Alex. Kočka se na Alex vyčítavě podívala. ,,No tak už běž,"řekla rozladěně Alex kočce. Potom se otočila a odcházela na opačnou stranu od domu. Cestou v ruce zhmotnila kámen a kdoví proč ho naštvaně mrskla po nejbližší popelnici.
Potřebovala se uklidnit. A najednou ji to napadlo. Navštíví Kertis.
V městečku Kertis to neustále žilo. Alex chvíli bloumala ulicemi a přemýšlela. Zároveň se ale také rozhlížela. Přála si potkat znovu tu dívku, se kterou se střetla v den, kdy se jí opět změnil život.
Blížila se k Balton parku a náhle ji uviděla. Thira. Seděla na jedné z laviček s několika dalšími lidmi. Vlastně spíš přízraky. Zřejmě se dobře bavili. Podívala se směrem, kterým se koukali oni. Upřeně sledovali dvojici stojící kousek opodál. V jednu chvíli se vášnivě líbali a vzápětí vrazila holka klukovi facku. Následoval výbuch smíchu skupinky sedící na lavičce.
Alex se pomalu přibližovala. Přicházela k nim zezadu, takže ji nemohli vidět. Když od nich byla však asi jen dva metry, najednou se Thira otočila a pozdravila Alex. Ale tu to vlastně ani nepřekvapilo.
,,Ahoj. Co tu děláte?"zeptala se.
,,Bavíme se. Trochu si hrajeme s lidmi. Chceš se přidat?"
Alexandra pokrčila rameny.
,,A co takhle hon na vlkodlaky? Vyzkoušet své schopnosti, co říkáš?" navrhl jeden z bandy. Měl delší světlé a mastné vlasy a jmenoval se Terry. Alex přimhouřila oči a koutky úst jí zacukaly.
Domů se Alex vrátila s úsměvem na rtech. Byla nabytá energií a cítila se skvěle. Thira a její kamarádi byli vážně skvělá partička.
A tak čas od času zašla do Kertisu. Někdy zašli do baru, někdy se jen toulali po městě. Občas se i střetli s jinou partičkou a to pak byla Alex ve svém živlu. Začala si to užívat a ani si neuvědomila, kdy se to stalo.
Ráno dalšího dne probíhalo skoro stejně, jako všechny předešlé. Krátký rozhovor s Morténem, kdy se každý přeptal, kdo co hodlá dělat a potom už si nějak neměli co říct. Mortén poslední dobou s Alex moc nemluvil. Alex neměla ponětí, co se zase děje, ale-upřímně řečeno-s otcem ani mluvit nepotřebovala. Zkrátka zase všední den, říkala si Alex. I když, pravda byla, že některé z posledních dní zrovna obyčejné nebyly. A tento den se měl přidat k těm ne zrovna obyčejným.
Hned po snídani se Jiskra zeptala Alex:,,Takže jsem to domluvila. Doufám, že mě zase neodmítneš. Domluvila jsem s klukama, tedy s Kastonem a Aarmonem, že bychom večer zašli do Scaru. Zapaříme. Viď, že mě v tom nenecháš? Už jsem jim to slíbila."
,,No tak jo,"svolila nakonec Alex. ,,Počkej ty máš něco s Aarmonem?"zeptala se ještě. Jiskra výmluvně uhnula pohledem. ,,Doufám, že to nebereš jako rande ve čtyřech?"zhrozila se.
,,Neboj, nic takovýho,"protáhla Cordy s úsměvem. ,,Tak se hezky obleč a připrav, v sedm jdeme. Kluci se tu staví."
Přestože by se Alex normálně už pomalu začala připravovat na večer, tentokrát se do toho moc nehrnula. Dnešní den cítila něco zvláštního. Nestarala se o to, jak vypadá. Místo toho jako by ji něco táhlo ven.
Po dlouhém boji, který svedl její instinkt a svědomí, vyběhla jen tak ven. Nevěděla ani kam jde. Prostě ji nohy nesly někam do města.
Šla právě ulicí, která vedla k Planet. A právě když se blížila ke vchodu, zevnitř vyšel Airy. Ani ji to nepřekvapilo. Jako by to nějak čekala. Airy si jí samozřejmě všiml. Zůstala stát a čekala, až k ní sám dojde.
,,Moje poslední zkouška,"pomyslela si.
,,Její poslední šance,"pomyslel si.
,,Ahoj Tome. Takže dnes jsi tu místo Kahna ty sám? Copak se mu stalo, že nemohl přijít?"zeptala se protáhle.
,,Ne jemu, ale Sereně. Je zraněná a je na tom špatně." Alex se zarazila.
,,Co se stalo?"
,,Napadly ji hyeny. Předpokládám, že je poslal Mortén. Nevíš o tom náhodou něco?" naklonil se k ní s kamennou tváří. Tatam byl jeho kamarádský výraz. To už nebyl ten Airy, který měl s Alex pochopení. Zradila ho Jiskra i ona. Alex se trochu lekla. Byla to tenkrát Serena, kdo ji zachránil právě před hyenami. Tohle nebylo fér. Sklonila hlavu.
,,Nic k tomu neřekneš?" Tomas vypadal zklamaně.
,,O tom vážně nic nevím. Doufám, že se z toho Serena dostane,"řekla nakonec ledabyle, ale do očí se mu nepodívala.
,,Cože?"zatvářil se Tom rozčarovaně. ,,Dost ji vzalo, když se dověděla, že jsi odešla. Ale prý to čekala."
Alex mlčela, ale v očích jí zablýskalo. Tak čekala? Jako kdyby od začátku věděla, že jsem zlá. Tak proč mi vlastně pomáhala?! Alex nevěděla, že Tomas to nemyslel takhle.
,,Akorát tu ztrácím čas,"prohlásila Alex.
,,Jasně, jen si běž za svými kamarády hyenami,"ušklíbl se Tom.
,,Ale-"
Airy k ní opět přistoupil a chytil ji za ramena. Tentokrát mluvil naléhavě. ,,Tak se prober, Alex. Byli jsme parta, byli jsme přátelé. Copak chceš takhle zahodit život a zapomenout? Co uděláme příště, až se potkáme? Zaútočíme na sebe? Rozhodni se…jinak…"
,,Jinak co?"
Airy jen zakroutil hlavou a nereagoval na to. Místo toho řekl:,,Ne, jen tu ztrácím čas."
,,Hm, nejspíš ano."
,,Pamatuješ na svolávačku, Alex? Nejspíš ji musíš mít stále u sebe. Nikde jsme ji nenašli. Když by ses přeci jen rozhodla vykašlat se na Morténa, můžeš nám dát vědět přes ni. Jinak sbohem." Naposled jí pohlédl do očí a nechal ji tam zkoprněle stát.
Po pár minutách se Alex konečně vzpamatovala. Šla pomalu domů. Když se blížila k domu, všimla si, že ji Jiskra už netrpělivě vyhlíží. Když Alex zahlédla, rozhodila rukama a v obličeji výraz:Tak co je? Jestli nepohneš, nakopu ti zadek. Alex se jen omluvně zašklebila. Potom vešla do domu a spěšně procházela chodbou ke svému pokoji.
V tom za sebou uslyšela své jméno. Kruci, tati, teď ne. Zavřela oči a nahodila úsměv. Snažila se zachovat si klidný výraz. Potom zase oči otevřela a se zájmem se otočila na otce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama