kapitola 1. - 2.

1. listopadu 2007 v 18:26 | Samantha |  Twins
Kapitola 1.
Probudila jsem se se sevřeným hrdlem.

A vzápětí jsem si uvědomila proč. Je to přesně rok…rok od máminy smrti. Vidím to jako by to bylo dnes. Jely jsme s mámou právě za sestrou, protože se zas dostala do ňákejch trablí. No a na Black Road do nás ňákej šílenec narazil. Já to přežila, ale máma… Slavíme výročí. Já vím, je to blbost, slavit výročí, když někdo zemře, ale tohle není přímo výročí. Můj táta dostal prý ,,výborný nápad,jak si zavzpomínat na jeho milovanou ženu, což ocení všichni příbuzní". Všichni se sejdou u nás na rodinný oběd. Vsadím se, že půlka nepřijde, mezi něž patří i má sestra.
Ano je to tak. Mám docela starost. Je to moje dvojče Carol, která odešla asi dva měsíce po mámině smrti. Velice se s tátou a hlavně se mnou pohádala a od té doby se neukázala. Párkrát jsem ji zahlédla venku, ale nechtěla mi říct, kde teď bydlí a co dělá. Všichni příbuzní na ni nadávali do chuligánek. Už od dětství prohlašovali, že Caroline je to nevyvedený dvojče, zatímco já, Samantha, slušňačka, jsem u nich byla oblíbenější. Teď je nám devatenáct a jak to dopadlo…
Já si rozhodně nemyslím, že být za slušňačku je nějaká výhra. Já samozřejmě žádná slušňačka nejsem, jen si mě tak bohužel každý zafixoval. Měla jsem sice svůj okruh přátel, ale Carol bylo vždycky všude vidět a slyšet, takže ji měl každý rád. Neustále mě to dopalovalo, takže jsme se pořád hádaly. Teď když spolu nejsme na škole, je to pohoda, protože jsem tam sama za sebe, ale přesto mi chybí. Byla bych ráda, kdyby aspoň dneska přišla.
Pomalu jsem vstala, oblíkla se a šla se nasnídat. Je sobota, takže taťka ještě vyspává. Vzpomněla jsem si, jak táta nosil každou sobotu mámě snídani do postole. Najednou mi bylo strašně smutno. V tom mě ale z přemýšlení vytrhl zvonek. ,,Kdo to sakra je takhle ráno?"pomyslela jsem si a šla se podívat.
Otevřela jsem a poklesla mi čelist. Ségra.
,,Carol? A-ahoj. Co tu-" Nejvíc mě zarazil ten její tón a taky její oblečení. ,,Nazdar ségra. Já vim, že du brzo, ale-ehm-Franko mě už u sebe nechtěl nechat." Ten konec věty už jen zamumlala, aby jí nebylo rozumět.
,,Cože?
,,No nic, nemohla bych se tady vysprchovat?"
,,No-jo. Pojď ke mně, dám ti něco na sebe."
,,Na sebe? Něco se ti nezdá?"
Táhla jsem jí za sebou do pokoje. Ale zrovna když Carol zalejzala, vyšel z ložnice otec a zarazil se. Já jsem rychle zalezla za dveře, pro případ, že by se táta přiblížil směr do mého pokoje, a bylo mi všechno jasný. Jak byl táta rozespalej, myslel, že jsem to já. Jsme totiž jednovaječný dvojčata.
,,Kdo to byl, Sam? Ehm, co to máš na sobě? Vypadáš jako štětka(vyslovil přesně to, co jsem si myslela)"
,,No dovol." A docela vystrašená vlítla Carol za mnou.
,,No to bylo o vlásek," řekla jsem. ,,Musíš se jít rychle umejt, převlíct a znova naběhnout. Táta tě takhle nesmí vidět."
,,To je snad moje věc jak se oblíkám, ne?"
,,Jo, ale opravdu vypadáš jako šlapka. Nechceš mi přece tvrdit, že jsi opravdu… Carol rychle vyběhla z pokoje do koupelny.
2.Kapitola
Zatím jsem si dělala pořádek v pokoji. Carol byla v koupelně už asi hodinu. Táta se chtěl zrovna dostat do koupelny, když zjistil, že je obsazená. Zabušil za dveře a zakřičel:,,No tak Samantho, už vylez. Tady by se chtěl taky někdo umejt." No jo, jenže jak jsem byla zvyklá, že doma bydlím jenom já s tátou, všechno jsem zpackala.
Byla v pokoji a protože jsem mu nerozuměla a myslela jsem si, že na mě volá, tak jsem vylezla ze dveří. Táta ztuhnul.
,,Sam? Tak počkat, kdo je teda vlastně v koupelně?"podivil se. A v tu chvíli se otevřely dveře a tam stála Carol.
,,No přece já," řekla se zářivým úsměvem.
,,Carol! Zlato, ty si se vrátila." V očích se mu objevilo rozčarování, ale hned na to nadšení.
,,Ehm, přišla jsem jen na pár dní."
,,To je báječný. Pojď se mi ukázat." Táta se k ní naklonil a chtěl ji obejmout. Povedlo se mu to ale jen z půlky. Carol ucukla.
,,Tati."
To je fakt neskutečný. Sestra se po deseti měsících vrátí a otec dělá, jako by nic. Zakroutila jsem nad tím hlavou.
,,No, tak za půl hodinky půjdem se Samanthou dělat oběd, tak nám můžeš pomoct. Hm, už to vidím, jak nám bude pomáhat. Vsadím se, že neumí ani vajíčka.
No samozřejmě, vařit vůbec neumí a ještě jsem jí musela dávat lekce vaření.
Ve čtvrt na jednu přijeli příbuzný. Dost se divili, že je tam i Carol, ale ani necekli. Jen teta Iris si rejpla. Ta byla vždycky se mnou. Mám ji moc ráda. Vždycky si dlouho povídáme.
,,A s kým teď chodíš? Je hezkej?"vyzvídala.
,,Jak ty vždycky víš, jestli s někým chodím nebo ne,"divila jsem se.
,,Asi mám ňákej šestej smysl,"usmála se. ,,Tak co, jakej je?"
,,No úžasnej. Je mu 25 a zrovna bude končit školu. Má nádherný oči a ruce. Jo a jmenuje se James, řikám mu Jimmy,"zasnila jsem se.
,,No jenom se mi tady nerozplyň. No a co Carol? Jak dlouho tu už je?"převedla řeč teta.
,,Od rána. Přišla si sem jen tak a dělá jako by nic,"zamračila jsem se. Teta si jen povzdechla.
Šla jsem do pokoje. Zanedlouho tam naběhla Carol a začala se hrabat v báglu. ,,Bože, já už to tu nevydržim." Úplně se jí klepaly ruce. V tom našla co hledá. Malý balíček plný nějaké drogy. Nasypala si na ruku bílý prášek a šňupla si.
,,Carol! To přece- Jak dlouho už to bereš?"zděsila jsem se.
,,Já přece nic-!
,,No dobře, tak šňupeš. Jakej je v tom rozdíl. Chceš si snad zničit život?"
,,Když já-já to potřebuju. Už nemůžu přestat. Ach Sam" ztěžka dosedla na postel. A v tom se mi tam rozbrečela. Vzala jsem ji do náruče a hladila ji a konejšila:,,No tak, to bude dobrý. Společně to zvládnem,"přesvědčovala jsem ji i sebe samu. Pak ale, jako by se probudila z nějakého snu, otřela si slzy a řekla:,,Ne, nezvládnem…" Zvedla se. ,,Budu si muset dneska večer eště něco zařídit,"řekla.
,,No a nechceš jít se mnou do klubu,"zkusila jsem. ,,Představim ti mýho kluka."
,,Ty máš kluka? To ti přeju,"smutně se usmála. ,,Ale nemůžu, už něco mám,"řekla s hořkostí v hlase.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama