Sevevražda

30. října 2007 v 9:40 | Kleopatra |  Úvahy
upozornění: depresivní

Neměla čas napsat dopis na rozloučenou. Osud jí ho nedopřál, jako spoustu věcí předtím. Všechny ty pocity. Špatné a špetka dobrých. Převalily se přes ni, úplně ji převálcovaly a ona udělala "blbost". Vzala svůj život a skoncovala s ním. V jednom z nejhorších okamžiků, které kdy měla. Co ji k tomu donutilo? Proč se cítila tak mizerně? Proč a co mohlo za předčasné ukončení jejího života? Bylo jí přece teprve šestnáct. O spoustu věcí přijde; už žádné pocity - dobré, ale ani ty špatné.

Mělo to tak být? Byl to zločin spáchaný sám na sobě, nebo má člověk právo udělat něco takového? Máme na to právo? Dlouho přemýšlím, zda to může mít špatný následek. Je taková smrt horší než přirozená? Ta, kterou jsme si nezvolili, ale je nám daná. Existuje osud? Nebo něco mimo nás, co předem odsoudí, přikáže, vypustí duši a nechá být, protože lidé umírají? Není úniku. Ale naštve se to, když to ukončíme sami? Myslím, že ne. Jsme si svým vlastním pánem, osudem. Můžeme umřít, když si to sami z vlastní vůle zaviníme. Můžeme žít, když to umíme.

Z toho vyplývá - Můžeme žít, ale musíme umřít. Teď, když to vím, mi to nepřipadá tak bolestivé. Strach ze smrti je relativní. Pro toho, kdo je šťastný, znamená ztrátu. Smrt je ztráta "něčeho", co "něco" znamenalo. Pro kohokoliv, kdo je šťastný. Permanentní deprese znamená "smíření" se se smrtí. Se smrtí blízkých, ale víc s vlastní smrtí, protože život je jen protipól smrti - a co víc, je nevyhnutelná. Život ano.

Znám spoustu depresistů, pesimistů, realistů, kteří se nebojí smrti, dokonce tvrdí, že štěstí je jen klam. Sebeklam. Kvůli němu žijeme, abychom byli šťastní a pro něj umíráme a bojíme se smrti, protože smrt je jediná pravdivá. Smrt je konečná. Ale je smrt doopravdy neštěstí? Bojíme se pravdy? My, kteří se cítíme být šťastní? Jasně, radši si lžeme a hrajeme si na lásku, na štěstí, na pravdu. Hrajeme si. Lžeme si. Podvádíme, abychom se cítili líp. Je to sobecké. Je to pokrytectví.

Kdo udává, co je dobré a co špatné? Smrt není dobrá volba? Naše volba?
Máme svobodnou vůli. Jak to tedy je? Udělala správnou věc? Byla sobec, když se zabila a vzala lidem, kterým na ní záleželo, naději, co do ní vložili? Jsou sobci oni, když ji obviňují, že to bylo špatné rozhodnutí? Nakonec vlastně nezáleží na našich pocitech. Na povahách. Na tom, jak dlouho jsme tu pobyli. Na tom, jak to všechno skončilo a skončí. Mě jen zajímá to, co je pravdivé. Pravda je nevyhnutelná. Lež má krátké nohy. Smrt je nevyhnutelná. Život předchází smrti jako lež pravdě. Pravda vždycky vyjde na povrch. Někdy to čekáme, někdy to přijde znenadání, ale přijde to. Vždycky. Tak to je.

Neudělala nic špatného, ani správného. Nemůžu jí to vyčítat. To jí život nevrátí. Jakou to má ale cenu? Má život smysl? Třeba na to přišla a tolik ji to dostalo, že nemohla jinak. Život nemá smysl. Je to jen časový úsek. Žijeme a chceme být šťastní a udělat lidi okolo sebe šťastnými. Ale proč? Máme to v sobě zakódovaný? Je to bludný kruh. Čím víc přemýšlím, tím víc mi to není jasné. Skutečnost se míchá s pocity. Jejími a mými. Nikdy ji dokonale nepochopím. Jen cítím. To lidé dělají a rozum jde pak stranou. Přes všechnu tu bolest pak nechápu, proč to udělala. Nechci pochopit? Nebo jen nemůžu? "Jsem jenom člověk". "Malý" člověk, který umře, sám, se svými pocity lítosti. Je jedno kdy, kde, jak a proč. Bude to tak. Zbývá jen smířit se s tím. Být vyrovnaný se smrtí a uvědomit si, že není náš nepřítel, právě naopak. Ukončí náš život, než to začne být doopravdy špatný. Chrání nás před zešílením. Udržuje rovnováhu. Mýlím se?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama