Daisy

29. října 2007 v 18:34 | Kleopatra |  Povídky
titul: Daisy
nálada: :-)(
žánr: zamilovaná

Nééé...Nenávidím svoji babičku!!!!!!Musí mi kazit den zrovna teď slavím 15. narozeniny a grand-mére mi dala fakt skvělej dárek.Věděla jsem že to jednou musí přijít, ale zrovna teď????,,K příležitosti 15. narozenin mé vnučky Prinnces Agnes Etoillé Sarah Carmen de la Versailles von Lion chci oznámit že k datu 15. května jí bude představen její budoucí choť."Coooo choť? Vsadim se že mu bude nejméně 150 a bude to pedofil. Jediný štěstí je že mě nebudou nutit abych s nim měla dítě.Teda alespoň do 20 ne.Doufám že do tý doby umře.....ÁÁÁÁÁÁááá......Vysílám zdrcené pohledy na všechny strany ale co je mi platné...Dospělí se tváří doslova nadšeně a moje nejlepší kamarádka se jen šklebí...Jí je to jedno tu můžou provdat nejdřív v 18-ti.Pomóóóc.Přece není možný aby mě v 15 provdali!!!Mami, proč tu nejsi s námi... A to ještě není to nejhorší. Já mám totiž na tohle nějak reagovat.,,Vážení přítomní....."Sehrála jsem scénu že jsem ,,štěstím,, omdlela.... Hled přiběhla ochranka, záchranka atd. a odnesli mě do mého pokoje.Bohudík za to jinak bych fakt omdlela.Zazvonila jsem si z postele na Alžbětu.Alžběta je moje chůva od té doby co mi umřeli rodiče, tedy od mých 8 měsíců.Jí můžu říct všechno a ona mě pochopí. Taky že jsem jí vše řekla podívala se na mě takovým pohledem jaký umí jen chůvy nebo matky.,,Tvoje matka si taky vzala tvého otce v 15-ti a byli spolu šťastní."-----,,Když já se bojím že bude hrozně starej a ošklivej..."-----,,Neboj já se postarám o to aby se ti líbil."odvětila a šla mi připravit koupálko. Zbožňuji tu krásnou pěnu málem sem u toho usnula.
Zlatá Alžběta. Překecala grandmére abych si mohla udělat výlet na celej den. Moc dobře ví že si po tom šoku potřebuju spravit náladu. Dopoledne jsem strávila v jednom fakt prima obchodním centru. Koupila jsem spoustu novejch moderních hadříků a moje nálada už nebyla moody. Místo oběda jsem zhltla párek v rohlíku a už se jelo zase dál. Na večeři jsem se s Alžbětou dohodla, že půjdu do jedné luxusní restaurace aby měla babi taky trochu radost. Beztak to tam mám hrozně ráda, dělaj tam totiž bezva pizzy. Sotva jsme zasedli (teda já a moje ochranka ), hned jsem si všimla takovýho moc pěknýho kluka co měl stůl hned proti nám. Popíjel víno, ale nevypadalo to že je opilý, spíš smutný. Mile jsem se na něj usmála a on mi úsměv oplatil! Kdyby tam se mnou neseděla ochranka tak by se určitě zved a zeptal se jestli vedle mě není volno, ale ,,muži v černém" odradí každého. Škoda, byl fakt milý. Doufám, že se s ním ještě někdy uvidím.A taky proč ne? Hned zítra sem vyrazím znovu, tentokrát bez ochranky což znamená tajně. Budu asi muset překecat šoféra a 10 dalších lidí takže to moc tajný nebude ale stejně, za pokus to stojí.
,,No tak grand-mére, přece bys mi to neudělala, no tak jsem přece tvoje jediná vnučka..."----..No právě že jediná!!! Přece nemohu dopustit aby se ti něco stalo!!!" Ne! Tak tohohle jsem se bála, že začne kecat o tom jak jsem jediná a jak se o mně bojí... Chce to něco jiného... Už to mám!---,,Ale mamka s taťkou by nechtěli abych byla nešťastná. No tak grand-mére..." Díky mami, zabralo to. Díky bohu, že to fakt zabralo, protože za 16 minut mám schůzku s ,,panem neznámým".
Setkali jsme se k čajovně Setkání. Je to tam moc pěkný. Když jsem přišla, vstal a políbil m ruku! Trochu mi to připomíná způsoby u dvora, ale on to provedl s jistou elegancí a šarmem, ne jako ti trumberové na zámku, kteří se při tom příšerně šklebí... Usadil mě a sám si sedl naproti, kývnul na obsluhu a ta okamžitě přiběhla s lístkem. Mlčky mi ho podal. Potom se na mě zahleděl a: ,,Omlouvám se že jsem se nepředstavil, jmenuji se Samuel." Samuel... To jméno jsem už někde slyšela... ,,I já se omlouvám, A... Carmen." (málem jsem se prokecla!) Zase se na mě zadíval. Pak přišla obsluha. ,,Máte už vybráno?"----,, Dáme si Portable Loves." Obsluha se uklonila a odešla. Pak začal mluvit, mluvil o tom odkud je a podobné věci. Já ho ale neposlouchala, dívala jsem se do jeho hnědých očí celá omámená. K vědomí mě přivedl až vyzvánějí mobil. Mrkla jsem na displey, to snad ne! No pochopitelně:GRAND-MÉRE. Musí mi volat zrovna teď? Omluvila jsem se a odešla ven.----(za chvíli)---- Když jsem se vrátila, čaj už byl na stole. ,,Mohu ti nabídnou šálek?" němě jsem přikývla. Když mi ho podával, letmo se dotkl mojí ruky. Málem sem umřela štěstím. Zbytek setkání jsme se jen dívali sobě do očí (občasně přerušováni grand-mére) a četli v nich co chceme říct. Nikdy bych nevěřila, že se s někým mohu cítit tak příjemně. Domluvili jsme se, že se setkáme zase za týden. Tentokrát v cukrárně Tavern. Už se nemůžu dočkat. Bude to nádhera, s ním je totiž vše nádherné... Když jsem tento večer vyprávěla Alžbětě, jen se smála.
Týden uběhl jako voda a já stála před rozhodnutím co na sebe. Stála jsem před šatnou a probírala jedny šaty po druhých až musela přijít Alži a vytáhnout moje nejoblíbenější šaty s volány. ,,Nepozná že jsem od dvora? Nejsou ty šaty příliš honosné?" Alži jen kývla hlavou, moc dobře ví, že je jediná komu jsem se s tímhle svěřila. Nakonec ale vše dobře dopadlo a já vyrazila vstříc novému dobrodružství jménem láska.
Nevěřila bych že je už je 30. dubna. Ach ne! Už mi zbývá jen 15 dní než se budu muset se Samuelem rozloučit. Scházíme se teď každý den, zdá se mi, že je také čím dál tím smutnější. Ale on to na sobě moc nedává znát, zato na mě je to vidět. Už minule se mě ptal jestli mě nenudí. Jak by mohl člověk jako on nudit?! Vím že mu budu muset nakonec říct pravdu, ale teď ještě ne. Nejsem připravená na to aby jsme se rozešli. A už vůbec ne teď, když už jsme se líbali.Nedokážu si představit svět bez něj. Je ke mě tak milí. Pokaždé, když se vidíme je ke mě tak milý a vždy (ať už se vidíme po týdnu či po dvou dnech) mi přinese nějakou drobnou pozornost, květinu či hrneček. Všechny věci od něho mám vystavené na polici u stolu. Připomínají mi ho neustále. Často celé hodiny sedím a koukám se na ně a jako bych ho měla před očima. Zítra se vidíme naposled, nedokázala jsem mu říct pravý důvod proč se teď nějakou dobu, či spíše navždy, neuvidíme. Prostě jsem si vymyslela že odjíždíme do Egypta. Vím že je jen pouho pouhá lež, stejně se jednou dozví pravdu a to nejpozději ve chvíli kdy budou všechny televizní stanice přenášet moji svatbu s jakýmsi velice bohatým aristokratem.
Brečím. Poprvé za celou dobu co se s ním znám, brečím. Potoky slz mu kanou na obličej a on ke mě obrací svou tvář plnou nevědomosti. On neví že já se musím vdát za nějakého šílence, on neví, že tohle je poslední den s ním, bez starostí, bez ochranky, bez sňatku. Už ho nikdy neuvidím. Jako by mi do srdce zabodli čepel nože a srdce krvácí. Řine se z něj krev stejně jako z mých očí se řinou slzy. Sam na mně stále ještě nechápavě hledí a já nemám sílu abych mu vše vysvětlila a omluvila se mu. Bere mně do náruče a odnáší mě do auta. Zhroutím se na sedačce. Pohladí mě ve vlasech, políbí mě na čelo, která je horkem rozpálené a netuší, že teď přišla chvíle odloučení. Netuší, že toto odloučení bude trvat na věky. Přes závoj slz ještě vidím jak dává pokyn šoférovi, který startuje a já odjíždím. Navěky.
Alžběta nade mnou stojí a starostlivě se na mě dívá. Odmítám její návrhy abych se šla projet, že mi to vyčistí hlavu. Už třetí den ležím v polštářích a brečím, brečím od té chvíle co mi řekl jak moc mě má rád. Co mi vyznal lásku, která pro mě znamená život. Nedokážu si představit život bez něj, bez jeho úsměvu, bez jeho očí, rtů... K srdci tisknu stříbrný řetízek s malým klíčkem. ,,To je klíč k tvému srdci, trvalo mi dlouho než jsem ho našel." To mi řekl. Řekl a odešel. Vím že brzy budu muset vstát a účastnit se příprav zásnub, ale teď ne.
Do zásnub zbývá jen jeden den. Mám chuť skočit z mostu. Už nepláči, nemám slz. Chodím bez duše, bez života... Šaty jsem si zkoušela jen jednou, dřív bych řekla že jsou krásné, ale teď mají barvu pohřebního kvítí. Opravdu se cítím jako kdyby mi připravovali pohřeb. Nejsem schopná se smát ani když sluha zakopne a sletí mi přímo k nohám. Moje tvář je kamenná stejně jako moje srdce, ale to takové nebývalo. Život se pro mě změnil v jedno velké muka. Trpím.
Den zásnub. Stojím v předsálí oblečená do zásnubních šatů, které mi můj nastávající poslal. Všichni obdivují jejich krásu, já však strnule civím do prázdna. Zbývá už jen hodina do zahájení ceremoniálu a 40 minut do doby než ho uvidím. Člověka, kterého neznám a mám s ním prožít zbytek života, který mi už stejně připadá bezcenný.
Řeč cautiouse poslouchám jen na půl ucha. Můj obličej vypadá, jako bych si nasadila masku netečnosti. Famfáry označující příchod mého chotě mi znějí jako smuteční pochod. Přes závoj pořádně nevidím, vnímám jen jak do sálu vchází za doprovodu spousty lidí jakýsi muž. Grand-mére vstává. Mluví něco v tom smyslu, že mu dává svou jedinou vnučku, dědičku Lionského království. Všichni tleskají. Na pokyn cautiouse postupuji vpřed. Ocitám se v těsné blízkosti neznámého, bohužel přes hustě tkaný závoj nevidím stále jasně jeho tvář. Zvedá ruce a odkrývá mi tvář. Mám co dělat abych neomdlela. Dívám se přímo do očí Samuelovi. I on vypadá překvapeně. Nevím co dělat, zachytím pohled Alžběty, která se usmívá a potutelně na mě mrkne. Zachovám klidnou tvář i když mám chuť skákat radostí.
Teprve po ceremoniálu máme čas si v klidu promluvit. Vlastně ani moc nemluvíme, jen se díváme na sebe, jak vypadá štěstí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama